Výuka na polygonu s dýchací technikou

Je to náročná prověrka fyzičky, ale i orientace v zakouřeném prostředí či zacházení s dýchací technikou. Test na polygonu podstupují hasiči z Letiště Václava Havla dvakrát ročně. Reportér iDNES.tv Matěj Smlsal ho absolvoval též. Na konci padl vyčerpáním a člověka nezachránil.Všichni hasiči mě na letišti vítají s úsměvem. Také se směju, jelikož zatím přesně nevím, čím budu muset projít.Reportér Matěj Smlsal si zkusil výcvik v polygonu na Letišti Václava Havla,…První část testu ověřuje, jakou mají hasiči fyzičku.Polygon je plný překážek. Všude je navíc tma, kouř a z reproduktorů pouští…Tma, stres, vedro v mundúru. Reportér je na pokraji sil.„Čeká vás pohyb ve stísněném prostoru, navíc natolik zakouřeném, že ztratíte orientaci. To podpoříme ještě záblesky a zvukovou kulisou, abychom navodili stresové prostředí. Je to proto, aby se vám zvednul tep, tlak a my viděli, jak pravidelně dýcháte, jak nám polygon projdete,“ líčí mi zástupce ředitele letištní hasičské záchranné služby Karel Moravec.To, co popisuje, je až druhá část výcviku. Nejprve absolvuju první, která prověřuje fyzickou kondici. Převlékám se do hasičského a nasazuju si dýchací techniku. Tu ale používat nesmím, jelikož nemám osvědčení. Mám ji na zádech jen proto, abych měl zátěž, jakou běžně mívají hasiči. Mimochodem, kdybych ji směl používat, musel bych být podle pravidel na tváři oholen, to kvůli přilnutí dýchací masky.Výcvik budu absolvovat s hasičem Vladislavem Valentou. Jako první mě čeká nekonečný žebřík – stroj, kde jezdí příčky kolem dokola a já musím neustále šlapat, jako bych lezl po žebříku. „Jakmile se žebřík rozjede, začne ti to počítat. Po 30 metrech se vypne,“ hlásí mi technik chemické služby Karel Pošta.„A kdybych to nestihl a sjel až dolů, neobtočím se kolem dokola?“ ptám se v žertu. „Neboj, je to bezpečný,“ uklidňuje mě Karel.Nekonečný žebřík se rozjíždí a mně připadá, že nijak obtížný není. Názor měním ke konci, kdy se blíží hranice 30 metrů. V hasičském mundúru a s kyslíkovou bombou na zádech je mi neuvěřitelné vedro. Po chvíli odpočinku se přesouváme k náročnější disciplíně – kladivu. To vypadá jako stroj v posilovně, na kterém lidé cvičí tricepsy.Musíme zvládnout 50 zdvihů. Krize u mě přichází kolem patnáctého. A zatímco Vláďa už má hotovo, já nejsem ani v polovině. Kladivo se mnou hází, každý další záběr je utrpení. „Hotovo!“ křičí pak Karel a ptá se, zda je všechno dobrý. Neodpovídám, jen hlasitě oddychuju. „Kdyžtak si klekni, ať se nemotáš,“ radí mi. Poslechl jsem.Další dva úkoly nejsou oproti prvním tak náročné. Dvoustovka metrů chůze na běžícím pásu rychlostí 6,5 kilometru v hodině do esetistupňového stoupání a pak jízda na kole, kde mi měří tep a tlak.Tma, kouř a křikA pak nás čeká průchod polygonem. Nejprve průlez nádrží, poté žárová komora a labyrint ve tmě a kouři.„Už jsme tu zažili i zvracení, naštěstí všechno se dá uklidit, tohle se stává, umíme si s tím poradit,“ uklidňuje mě zástupce ředitele Karel Moravec.Nádrž je bez problému. Žárová komora už je zajímavější, tam je kolem 70 stupňů a my musíme překonat několik překážek vytvořených z kovového zábradlí. „Mně je vedro,“ říkám Vláďovi, který leze přede mnou. Pak už prolézáme malými dvířky, abychom zahájili nejtěžší část výcviku.V místnosti je tma, kouř, z reproduktorů se ozývá houkání sirén i křik lidí. Vlézáme do labyrintu, který připomíná klec. Do cíle zbývá 128 metrů. Proplétáme se mezi řetízky, úzkými uličkami a skružemi. I s baterkami vidíme jen na pár desítek centimetrů.Kvůli hluku se těžko domlouváme. „Ruce dopředu!“ křičí Vláďa u jedné z překážek. „Nohy dopředu?“ ujišťuju se, zda jsem správně slyšel.Hlavně průlez několika metrovou úzkou rourou prověří, zda je člověk klaustrofobik. „Ruku! Ruku!“ volá na mě Vláďa, aby mě vytáhl ven. Kouř štípe do očí, síly docházejí. Musíme lézt po stěnách klece nahoru, dolů, nahoru, dolů…„Já to nedám!“Když konečně vycházíme ven, leží na zemi figurína osmdesátikilového muže. Tu máme za úkol zachránit, tedy přenést do vedlejší místnosti. Vláďa chytá muže za horní část těla. „Chytni ho za nohy!“ křičí na mě Vláďa. Snažím se, ale ani s ním nehnu. Vyklouzává mi. „Já to nedám!“ burácím. „Tak na to s*r,“ říká hasič a končíme výcvik.Je po všem. Na pokraji sil se hroutím u zdi ve vedlejší místnosti a zhluboka dýchám. Všem hasičům vyjadřuju obdiv, co musí zvládat. Především tedy, když opravdu zasahují. Ani si to neumím představit. „V reálu je to trošku dřina. Hlavně s tou maskou,“ přitakává vedoucí chemické služby Karel Pošta.Polygon, který jsme právě absolvovali, některým lidem zhatí sen o práci hasiče. „Je to takové síto, které jednoznačně oddělí lidi trpící klaustrofobií, kteří nedobře snášejí stresové prostředí. Jestli je člověk klaustrofobik, to se pozná velice rychle na jeho dýchání. Jestliže je tam nález z hlediska nějaké takové poruchy, bohužel ho to z práce hasiče, profesionálního hasiče vyřazuje,“ popisuje zástupce ředitele Karel Moravec.Xman.cz, Matěj Smlsal